http://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa1700732
Současná hormonální antikoncepce a riziko rakoviny prsu
Autoři studie se rozhodli zjistit, zda současná hormonální terapie je rizikovým faktorem pro vznik invazivního karcinomu prsů. V dánské studii byly ženy mezi 15‒49 lety, které nikdy neprodělaly rakovinu, žilní trombózu a nikdy se neléčily s infertilitou. Sledováno bylo 1,8 milionu žen po dobu cca 11 let. Bylo zachyceno 11,517 případů rakoviny prsu během sledování. V porovnání s ženami, které nikdy neužívaly hormonální antikoncepci, se relativní riziko vzniku rakovinu prsu u současných a nedávných uživatelek zvýšilo, a to na 1,2. Riziko roste s délkou užívání, po 10 letech je již 1,38. Po ukončení užívání hormonální antikoncepce je riziko vzniku rakoviny prsu vyšší po dalších 5 let než u žen, které ji nikdy neužívaly. Riziko se také liší dle typu antikoncepce. Ženy, které jsou chráněné pouze intrauterinně progestinem, mají také vyšší riziko vzniku rakoviny prstu. Absolutní nárůst v počtech pacientek s diagnostikovanou rakovinou prsu u současných uživatelek hormonální antikoncepce je 13 na 100,000 osob/rok, nebo přibližně 1 pacientka s rakovinou prstu navíc na každých 7690 žen užívajících hormonální antikoncepci 1 rok.
Studie dokládá, že riziko vzniku rakoviny prstu je vyšší u žen, které v současné době či v době nedávné užívají hormonální antikoncepci v porovnání se ženami, které ji nikdy neužívaly. Riziko roste s délkou užívání, ačkoli absolutní nárůst rizika je malý.
http://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa1615066
Farmakomechanická katétrem vedená trombolýza u hluboké žilní trombózy
Posttrombotický syndrom je častou komplikací u pacientů s proximální hlubokou žilní trombózou, a to navzdory léčbě antikoagulancii. Farmakomechanická katétrem vedená trombolýza rychle odstraní trombus a předpokládá se, že tím sníží riziko posttrombotického syndromu. Autoři měli ve studii 692 pacientů a akutní proximální hlubokou žilní trombózou, kteří byli náhodně rozděleni a část dostávala antikoagulancia samostatně, kontrolní skupina, nebo antikoagulancia + farmakomechanickou trombolýzu (katétrem provedené zavedení rekombinantního aktivátoru tkáňového plazminogenu přímo do trombu s následnou aspirací nebo macerací bez využití stentu).
Primárním sledovaným parametrem byl výskyt posttrombotického syndromu během následujících 6‒24 měsíců. V této době nebyly žádné výrazné procentuální rozdíly ve výskytu posttrombotického syndromu (47 vs. 48 %). Farmakomechanická trombolýza vedla k vyšší krvácivosti v následujících 10 pozákrokových dnech (1,7 vs. 0,3 % pacientů). Nebyl však rozdíl mezi rekurentním venózním trombembolismem. Středně těžký až těžký posttrombotický syndrom se vyskytl u 18 % pacientů s farmakomechanickou trombolýzou vs. 24 % v kontrolní skupině. Skóre závažnosti posttrombotického syndromu bylo nižší u pacientů s farmakomechanickou terapií, ale kvalita života se po 24 měsíců po léčbě mezi skupinami nelišila.
U pacientů s akutní proximální hlubokou žilní trombózou nevede farmakomechanická trombolýza ke snížení rizika vzniku posttrombotického syndromu, ale dochází ke zvýšení rizika vážného krvácení.
